Historie farnosti Pozořice a farního kostela Nanebevzetí Panny Marie
Farnost Pozořice leží ve východní části okresu Brno-venkov a patří do děkanství šlapanického. Pod farní správu v Pozořicích přísluší tyto obce: Pozořice, Sivice, Kovalovice, Viničné Šumice, Hostěnice a Holubice. Obec Holubice má od roku 1929 vlastní (filiální) kostel a hřbitov.
Založení pozořické farnosti a její staré hranice nejsou známy. Nejstarší písemná zmínka o pozořickém kostele pochází z roku 1358. V té době patřila ves Pozořice pánům z Vildenberka, stejně jako okolní obce: Šumice, Kovalovice, Holubice, Mokrá, Kruh, Vítovice a Hostěnice. Je pravděpodobné, že tyto obce spadaly také do pozořické farnosti. Jak vypadal kostel v polovině 14. století, nevíme. Z dochovaných pramenů lze však soudit, že kromě kostela stála v Pozořicích ještě hřbitovní kaple sv. archanděla Michaela.
První zmínky o podobě kostela spadají do druhé poloviny 15. století. Tehdejší chrám byl zhotoven z kamene. Disponoval čtveřicí kamenných kleneb, které se nacházely v prostoru presbytáře, sakristii, v trezorové místnosti (repositorium) a také v boční kapli (v baroku zasvěcené sv. Kateřině), která byla ke kostelu dodatečně stavebně připojena. Loď kostela byla plochostropá, krytá patrně dřevěnými trámy. Výraznou dominantou chrámu musela být masivní věž, která měla ve svých útrobách točité schodiště. Věž plnila obrannou i refugiální funkci, v jejím patře pak byla trezorová místnost, kde byly uloženy nejen chrámové poklady, ale bezesporu také významné obecní dokumenty. Do této věže byl roku 1483 pořízen zvon, který dodnes visí na severovýchodní věži pozořického kostela.
Na konci 16. století přechází pozořické panství do vlastnictví Liechtensteinů. Díky zachované Knize kostelních účtů z let 1603 až 1677 například víme, že správu kostela měli na starosti dva kostelníci. Kniha vyjmenovává také finanční i hmotné dary tehdejších farníků. Inventář z roku 1677 přibližuje dobové vybavení kostela. Z liturgického náčiní to byly dva kalichy s paténami ze stříbra a pozlacená monstrance. V kostele byla socha Zmrtýchvstalého Krista, obraz sv. Kateřiny a Barbory, dva obrazy se scénou Zvěstování a v neposlední řadě socha Marie s Ježíškem na hlavním oltáři, která byla při svátcích převlékána.
Od roku 1684 byl pánem nad pozořickým panstvím kníže Jan Adam z Liechtensteina. Jde o důležitou postavu v dějinách pozořické farnosti, neboť právě za tohoto panovníka došlo k požáru původního kostela a následnému budování nového.
Dne 20. května 1703 bylo mnoho obyvatel Pozořic ve Křtinách na pouti. Mezi osmou a devátou hodinou ranní, v době, kdy tedy většina farníků byla mimo obec, vypukl požár. Ten vznikl ve farní stodole, nicméně plameny vbrzku zachvátily i kostel, boční kapli sv. Kateřiny, kapli sv. Antonína Paduánského, farní stáje i sedm zahrad v okolí kostela. Po požáru zůstalo stát obvodové zdivo, ale prohořela střecha hlavní lodi. Protože farnost neměla dostatek peněz na rozsáhlou rekonstrukci, kterou stav po požáru vyžadoval, došlo jen na provizorní opravu, jež byla zcela nedostačující. Bylo třeba, aby se do věci finančně vložil kníže Jan Adam, ovšem ten se k obnově kostela zprvu moc neměl. Teprve v létě roku 1708 po mnohém naléhání biskupské konzistoře, pozořického hejtmana a dost možná i samotných farníků, se Jan Adam odhodlává věc řešit.
Pro tento projekt oslovuje zednického mistra Antonia Sallu, Švýcara, který od roku 1693 pracuje ve službách Liechtensteinů. Na konci srpna 1708 přijíždí Antonio Salla do Pozořic, aby zjistil, že starý gotický kostel je natolik poničen, že je třeba vystavět kostel nový. Salla při projektování vycházel ze zásad tzv. římského klasicizujícího baroka, stylu, jehož významným protagonistou je Sallův současník, ital Domenico Martinelli. Martinelli na konci 17. století přináší tento architektonický styl do Vídně a na Moravu, protože jeho služeb zde využívají významné šlechtické rodiny (Kounicové, Harrachové a Liechtensteinové). Je autorem např. kostela v Bánově, kostela v Jakubovicích a podílel se na stavbě zámku ve Slavkově. Svou prací inspiroval tehdejší stavební mistry.
Římský klasicizující barok uplatňuje své osobité prvky zejména na fasádě. Ta je plasticky pročleněná, hlavní úlohu tu mají lizény či lizénové rámy. Specifickým motivem je pak lizéna s patkou ve spodní části. Typický je pro tuto architekturu i tzv. efekt volných rohů, tj. lizénové rámy se v rozích budov nepřekrývají a vytvářejí zde prázdný prostor, který celou stavbu opticky odlehčuje. Častý je v případě sakrálních staveb typ tzv. termálního okna (polokruhovitě zakončené okno).
Pro sakrální interiéry je typické přehledné členění. Stěny se opět stávají místem pro uplatnění plastického prostorového efektu a často je tvoří pilastry sřetězené za sebou (podložené pilastry). Stavby římského klasicizujícího baroku tak často vyvolávají dojem strohé a racionální monumentality.
K bourání starého pozořického kostela dochází až na jaře roku 1710 a začínají složité terénní úpravy, které zvládnou zatížení nové, monumentální stavby. Jednalo se o velmi náročný technický podnik, který byl spojen také s vybudováním nového hřbitova kolem farního kostela. Součástí hřbitova měly být také dvě stavbičky na nárožích. Podle některých pramenů snad věžičky původně sloužily jako vodárny, pomocí kterých byla rozváděna voda do zámku. Na stavbu nového chrámu byl použit mimo jiné kámen a cihly ze zříceniny nedalekého hradu Vildenberg, což dokládá nejen lidová pověst, ale také dochovaná korespondence mezi pozořickým hejtmanem a knížetem. V srpnu 1711 zasílá Antonio Salla knížeti zprávu o postupu stavebních prací a informuje ho, že se buduje obvodové zdivo, které již dosahuje výšky 4 sáhů (tj. 7,2m). Práce pokračovaly po zbytek roku a také na jaře 1712.
Stavba nového kostela byla extrémně nákladná, nicméně Jan Adam ji od počátku finančně podporoval a přislíbil tak činit i nadále. Bohužel dne 16. června roku 1712 kníže umírá, což způsobí značné komplikace a neúměrné prodloužení stavby pozořického kostela. Po jeho smrti totiž několik let trval spor mezi dvěma větvemi rodu Liechtensteinů. Finanční podpora byla pozastavena. Až roku 1717 se situace uklidnila a kníže Antonín Florián přislíbil, že bude dbát na dostavbu farního chrámu v Pozořicích. Práce se tedy znovu rozeběhly, ovšem utichly smrtí Antonína Floriána roku 1721. Chrám byl nakonec dokončen za knížete Josefa Jana Adama z Liechtensteina, a to v letech 1722 až 1724.
Těsně před dokončením chrámu došlo k nešťastné události s detektivní zápletkou – ke svatokrádeži. Zloději ukradli zvon, který měl být zavěšen na jednu z kostelních věží. Zvon byl poté roztaven a zvonovina se pak dostala do rukou prostějovských Židů. Případ nakonec dopadl dobře, neboť roku 1724 byla pozořickému kostelu vyplacena náhrada za škodu ve výši 157 zlatých.
15. srpna 1724 na slavnost Nanebevzetí Panny Marie byl nový kostel slavnostně požehnán děkanem brněnské kapituly Františkem Xaveriem Lefflerem, strýcem tehdejšího pozořického faráře Josefa Xaveria Lefflera.
Do nového kostela byly v letech 1724 - 1725 přeneseny varhany ze Svatého kopečku u Olomouce. Původní oltář se patrně skládal z nástěnné malby, před níž stál oltářní stůl s malovaným antependiem a tabernáklem. Současná podoba oltáře pochází z roku 1785. Autorem sochařských prací je brněnský sochař Tomáš Schweigel, autorem oltářního obrazu Nanebevzetí Panny Marie je pravděpodobně brněnský malíř Ignác Bayer. Vedle hlavního byly v roce 1785 vybudovány další tři menší oltáře. Na jejich vzniku se měli podílet vedle farnosti různí dobrodinci. Jedná se o oltáře Panny Marie Bolestné, sv. Antonína Paduánského a Svaté Rodiny. V roce 1733 byla kostelu věnována socha Panny Marie Bolestné. Dá se předpokládat, že jde o sochu, která je dodnes umístěna na levém bočním oltáři. Křtitelnice je z roku 1730, je kolektivním dílem mistra stolaře, řezbáře, cínaře, kameníka a malíře. Podnož křtitelnice byla vytvořena z mramoru a byla nejdražší položkou celé objednávky, stála 32 zlatých. Na jejím vrcholu se nachází sousoší znázorňující Kristův křest. Nad křtitelnicí je pak umístěna polopostava Boha Otce, jenž trůní v oblacích. Roku 1738 byla zhotovena kazatelna za 232 zlatých. Stoupá se na ni ze sakristie skrz masivní dubové dveře. Je zdobena páskovou intarzií a podle farní kroniky je autorem díla místní řemeslník Havel Solus. V interiéru kostela se dále nachází tzv. postavníky. Jedná se o symboly cechů v podobě dlouhé tyče, na vrcholu se pak nachází trn na svíci, která byla zapalována při bohoslužbách, pohřbech či procesích. Postavníky jsou zdobeny figurami andělíčků či patronů. V Pozořicích vidíme, že některé postavníky obsahují letopočty, které se vážou k vydání statut danému cechu (krejčí 1756, ševci 1759). Světlo v chrámu zajištovaly nejen tyto postavníky a svíčky u oltářů, ale také cínové svícny visící ze stropu. Poněkud neobvyklý výdaj z kostelního jmění nacházíme k roku 1871. Tehdy totiž měl být vyhotoven nový hrkač na kostelní věži. V letech 1874 a 1875 byl pořízen nový Boží hrob. V 80. letech 19. století byla zakoupena nová křížová cesta. Posvěcena byla roku 1883. Zdobí ji výjevy provedené dle obrazů Josefa Führicha.
Text byl zpracován podle připravované publikace o pozořickém kostele, jejímž autorem je Jakub Kříž.